Jako novopečené matce na mateřské „dovolené“ se mi odkrývá zcela nový svět. A je jedna otázka, kterou slyším opravdu často: „A je chlapeček hodný?“ Upřímně jsem si nedokázala představit zlobivé miminko – tedy, vyjma toho z filmu Rosemary má děťátko. Jak by se asi takový miničlověk, který má dost problémů s tím základním, mohl jen tak rozhodnout - a dnes je sedmkrát vzbudím? Až časem mi docvaklo, co se vlastně myslí tím „hodná hodný“. A to je, že se dítě nedožaduje svých potřeb – v noci spí, nepotřebuje kojit, ani netrpí separační úzkostí a nevymaňuje si mateřskou náruč a tlukot matčina srdce. Nijak se neprojevuje - hlavně aby nebrečelo! Fyzicky ho nic netrápí, tak nějak prostě leží, spí, vyměšuje, hezky papá a nejlépe, aby se ještě na všechny pěkně smálo. A u lékaře nehnutě leží, na sobě spoustu monitorovacích zařízení a drátů, dokud si lékařův přístroj nenaměří ty správné hodnoty. Je to taková hodná a poslušná ovečka.

Matka mé kamarádky ráda vzpomíná, jak byla její dcera hodná. „Celý den byla v ohrádce a já o ní ani nevěděla,“ často říkává. Bohužel její dcera si teď ve třiceti letech začíná uvědomovat, že je v té ohrádce jaksi stále. Neví, jak z ní ven a rozhodně není v životě šťastná a naplněná.

O to víc mě často napadá otázka, jak asi ty všechny „hodné“ děti, které podvědomě programujeme neprojevovat svoje potřeby, až vyrostou, obstojí v životě?  Jak si nastaví oboustranně fungující partnerský vztah, když od nich partner neuslyší jejich skutečné pocity a potřeby? Jak prosadí své nápady a talenty v zaměstnání? A najdou vůbec to, co je opravdu baví, když se už od tak raného věku učí, jak naplňovat hlavně očekávání ostatních a pokud to nedělají, tak zlobí?

Výzkum již v 70.letech v USA prokázal, že děti na jejichž pláč nebylo reagováno, v dospělosti vzdaly řešení situace a problémů daleko dříve než ty, jejichž potřeby byly naplňovány. Tyto děti také trpěli menší důvěrou ve svět a sama sebe. Dnes je již také obecně prokázáno vnímání dítěte v prenatálním stadiu a mnoho učených hlav je přesvědčeno o vlivu na pozdější chování a zdraví jedince. Nemůžeme si tedy myslet, že označování malého nešťastného uzlíčku za zlé, zlobivé, jím vnímáno není.

Proto jestli si přejeme, aby z našich dětí vyrostla svobodná, naplněná a šťastná individua, která dokážou společnosti prospět a změnit ji v lepší, nenálepkujme svá miminka na hodná a zlobivá, respektujme jejich osobnosti, talenty a potřeby. A tuto otázku už nikomu nepokládejme.

Autor: Míša Strnadová

Čerpáno: Solterová Aletha: Moudrost raného dětství; http://www.studium-psychologie.cz/vyvojova-psychologie/3-prenatal-novorozenec-kojenec.html