Jak ses dostal k socionice a do týmu Socioniky?

K Socionice jsem se dostal v roce 2014. Na studiích koučinku se mi o ní zmínila kolegyně. Pak to šlo ráz na ráz. Semináře, typování, zase semináře a koneckonců i přetypování. Do seminářů jsem se nahlásil vícekrát, poněvadž mně toho spoustu unikalo. K socionickému týmu jsem se chtěl připojit již dříve, ale v roce 2020 nazrál čas a já si pozvolna jdu za splněním mé osobní socionické vize.

Jaké jsou tvé silné stránky a jak jich využíváš? 

Mojí silnou stránkou je cítění, kdy je ten správný čas. Je to stránka, která ve společnosti není tak na očích. Je těžko uchopitelná. Od mala jsem si hrál třeba s kroky. Viděl jsem, že je červená a tak jsem zpomalil, aby to vyšlo přesně na zelenou a já se nemusel jakkoliv zastavovat. Nebo jsem záměrně natahoval čas odchodu do školy, a pak jsem se chlubil: „Mami 7:58 dnes, 7:59 včera.“

Už jsem u několika projektů cítil, že není „ten“ čas anebo máme ještě všichni čas. Když jsem jako menší hrál fotbal, kolikrát jsem si říkal, ach trenére, takhle ne. Na to je ještě čas.

Navíc se mi časové cítění propojuje s citem pro zábavu a komunikativnost. Rád sem tam vykouzlím nějaký ten vtípek. Zábava je fajn. Musím říci, že jsem se v tom mohl vyvíjet už od mala. Hodně času jsem trávil objevováním míst na chatě v přírodě, mám babičku na venkově a taky mám vztah k hudbě. V dětství jsem si s někým pořád povídal anebo si zpíval. Tímto děkuji mým dvěma starším bratrům, i díky nim mi rodiče dávali prostor pro to objevovat. Odřít se o strom, rozbít si hlavu, ztratit se, udělat oheň na sídlišti, ukradnout psaní sousedce ze schránky, a tak.

Vidím, že jsi měl krásně dobrodružné dětství! :-) Socioniku už máš hezky navnímanou. Co tě na ní nejvíc baví?

Baví mě pestrost lidí na konzultacích a práce v týmu. Zájem jeden o druhého je pro mě nejen v Socionice zásadní. Oceňuji na ní přístupnost ke každému člověku, a to že nemá konec. Dá se jít hlouběji a hlouběji. Každý z nás je svým umem unikátní. Jeden umí to a druhý zase tohle. Vše ve společnosti se vyrovnává. V mých očích je socionika věda, která se zabývá právě tím vyrovnáváním.

Je něco, v čem ti pomáhá?

Pomáhá mi nechat rčení podle sebe soudím tebe doma. V tom, jaká dynamika se v lidském společenství nachází. Začal jsem nazírat na lidi skrze to, v čem jsou silní a pomoc je díky tomuto přístupu většinou opravdu blízko. Stejně tak inspiruji sportovní trenéry k větší citlivosti na to, v čem jsou hráči dominantní a dobří. Myšlenky nám více směřují k problémům, slabinám a pojmenováním chyb. Sport obecně potřebuje jiné nazírání na chybu. Kéž by se někdy podařilo do sportu dostat více spolupráce a souvislejších zdrojů informací. 

Jsi součástí socionického týmu. Jaká je v něm tvá role?

V socionickém týmu plním roli konzultanta a zároveň sbírám materiál pro přenos socioniky do sportovního prostředí. Jako sportovní trenér si všímám u hráčů toho, v čem jsou originální a kde jsou jejich silná místa. Naplňuje mě poznávání lidí z různých profesí a různého věku. Ve své podstatě pokračuji v tom, co jsem započal od mala. S někým si povídat, něco se dozvědět, inspirovat a jít zase dál. 

Už víme, že se věnuješ ještě sportovní oblasti. Jak přesně a propojuješ tento svět s tím socionickým?

Pracuji pro český florbal a mám soukromou konzultantskou praxi. Učím se být vnímavý a sebevědomý konzultant, sem tam pracuji terapeuticky. Momentálně každý týden konzultuji dva profesionální fotbalisty a u jednoho mladíka propojuji svůj um a lidi, kteří jsou odpovědní za jeho individuální rozvoj. Moc mě to baví – komunikuji s ním, jeho otcem a matkou a propojuji odborníky, kteří s ním spolupracují. V zásadě shromažďuji pohledy všech zúčastněných. Nastavili jsme konkrétní pilíře – sportovní, sociální a psychologický. Jdeme za tím, aby čas, který tráví sportováním měl smysl, aby věci z tréninků uměl propojovat v životě a aby uměl přemýšlet nad tím, nad čím už přemýšlel. Tvoříme mu podnětné prostředí pro rozvoj celé jeho bytosti. De facto nastavujeme s rodinou a odborníky to, co má být z mého pohledu přirozené. 

Jsem napojený na kolegy s letitou praxí a když si nevím rady, oni ví. A co ještě dělám? Dal jsem se do boření svých pozitivních iluzí a musím říct, že je to fuška. Zajímá mě fungování rodin a vývojová psychologie dětí, sportovních týmů a individuální trénink. V podstatě to propojuji všechno dohromady, nedokážu oddělit jedno od druhého.

Děkuji Ti, Vláďo, za moc pěkný rozhovor a přeji Ti, ať se Ti daří.